Abstrakta přednášek
Indikace a interpretace laboratorních vyšetření v klinické imunologii a alergologii
I.Stříž, Pracoviště klinické a transplantační imunologie IKEM (zpět na seznam abstrakt)
Relativně obtížným rozhodnutím pro indikujícího lékaře je odhadnout, u kterého pacienta je nezbytné provést laboratorní imunologické vyšetření. Není pochyb o tom, že imunodeficience se relativně často manifestují recidivujícími infekcemi, ale na druhé straně se předpokládá, že i zdravý člověk (dospělý či dítě) může mít kolem 6-ti infekcí ročně s trváním kolem 1-2 týdnů, u dětí exponovaných infekčním agens v předškolních zařízeních se může jednat až o 10 infekcí. Jednoznačná doporučení neexistují, ale někde kolem těchto hranic již by se mělo na defekt imunity myslet. Podstatně důležitější než počet infekcí je však jejich průběh, zejména když je těžký, komplikovaný, protrahovaný, se sklonem ke generalizaci, rezistentní k léčbě nebo se jedná o infekce neobvyklými mikroorganismy.
Velký význam při rozhodování má anamnéza včetně rodinné anamnézy zaměřené na opakované infekce, úmrtí příbuzných v útlém dětském věku, autoimunitní choroby, hematologické malignity, apod. I když je v případě primárních imunodeficiencí důležitý i věk prvních projevů a zpravidla platí, že čím závažnější je postižení imunitního systému, tím časnější je manifestace, defekty B buněk se mohou projevit až kolem 6-tého měsíce s vymizením protilátek mateřského původu a některé primární imunodeficience jako např. CVID se mohou klinicky projevit až v dospělém věku. V osobní anamnéze je nutno zvážit také veškeré faktory a přidružená onemocnění, která by mohla být predispozičním faktorem vzniku sekundární imunodeficience (dlouhodobá nadměrná psychická či fyzická zátěž, poruchy výživy, imunosupresivní léčba, nádorová onemocnění, diabetes, chronické zánětlivé procesy, apod.).
Při volbě imunologických testů bychom nikdy neměli opomenout stanovení FW a vyšetření krevního obrazu, která nám mnohdy podají důležitější informaci než sofistikované testy prováděné na moderních analytických systémech. Mezi základní imunologické testy rozhodně patří stanovení sérových hladin základních isotypů imunoglobulinů IgG, IgA a IgM, v otázce podtříd IgG se mohou názory i zvyklosti různých pracovišť lišit. Důležitým stanovením je hladina C-reaktivního proteinu (CRP) jako citlivého zánětlivého parametru, při septických stavech by dále nemělo chybět vyšetření prokalcitoninu (PCT). K posouzení parametrů buněčné imunity se nejčastěji využívá imunofenotypizace lymfocytů pomocí průtokové cytometrie. V základním panelu imunologického vyšetření jsou většinou také C3 a C4 složky komplementu a cirkulující imunokomplexy, i když je jejich význam relativně omezený a také antinukleární protilátky (ANA), které však nemusí být projevem autoimunitního onemocnění a bývají relativně často zvýšeny ve vyšším věku, u žen nebo v průběhu infekčních onemocnění. Pro průkaz autoimunitních onemocnění jsou v současnosti využívány imunofluorescenční či imunochemické metodiky ke stanovení široké škály orgánově specifických či nespecifických protilátek. V případě alergologického laboratorního vyšetření je stále základem stanovení celkové hladiny IgE a dále specifických IgE vůči dominantním alergenům, do praxe postupně proniká i test aktivace basofilů (basotest) hodnocený pomocí průtokové cytometrie.
I když jsme v současnosti svědky ohromného nárůstu vědomostí o imunitním systému, pouze minimum poznatků je aplikováno v klinické praxi. Aktuální CD klasifikace zahrnuje kolem 250 různých molekul, počet známých cytokinů nepochybně přesáhl stovku (poslední interleukin má pořadové číslo 35, IL-35). Současně ale také dochází k výraznému posunu i v oblasti metodické a je možné, že nastupující multiplexové analýzy, mikročipové technologie a molekulárně biologická diagnostika nám v budoucnu pomohou i k lepší diagnostice imunopatologických stavů a k jejich efektivnímu monitorování.
