Abstrakta přednášek

 


Protilátková odpověď indukovaná infekčním agens s důrazem na průkaz specifických protilátek

Jan Krejsek, Ctirad Andrýs, Irena Krčmová, Ústav klinické imunologie a alergologie, Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta a Fakultní nemocnice Hradec Králové. (zpět na seznam abstrakt)


Empirická znalost sérových faktorů, které mají schopnost chránit před některými negativními důsledky bakteriálních infekcí, je známa již více než 100 let. V 50tých letech minulého století byla velmi podrobně charakterizována molekulární stavba protilátek. Počínaje 60tými lety minulého století získáváme stále podrobnější informace o buněčném substrátu protilátkové imunity. Ukazuje se, že tvorba protilátek je mimořádně komplexní aktivitou imunitního systému, která zahrnuje mnohočetné interakce mezi různými buněčnými populacemi. Klasické členění na tvorbu protilátek, která nevyžaduje podporu T lymfocytů, a produkci protilátek, pro kterou je nezbytná podpora poskytovaná T lymfocytárním systémem, je postupně obohacována o další informace, které vycházejí, zvláště z nových poznatků v oblasti vrozené imunity. Podporu T lymfocytárního systému nevyžadují obvykle antigenní podněty, které jsou nebílkovinné povahy. Jedná se převážně o molekulárně relativně monotónní polysacharidové molekuly, které jsou součástí mnohých infekčních agens, zvláště enkapsulovaných bakterií. Protilátková odpověď nezávislá na T lymfocytární podpoře je charakterizována tvorbou protilátek především v třídě IgM. Je samozřejmé, že u těchto protilátek s omezeními nedochází k izotypovému přepnutí. Prakticky chybí somatická hypermutace, která by „zaostřovala“ specifitu protilátek. Charakteristická pro tuto protilátkovou odpověď je absence dlouhožijících paměťových B lymfocytů.

Odpověď B lymfocytárního systému na převážnou většinu antigenních podnětů vyžaduje kooperaci s T lymfocytárním systémem. Model vzájemné interakce mezi T a B lymfocyty v regulaci protilátkové odpovědi je velmi podrobně prozkoumán na buněčné a molekulární úrovni. Podle klasického modelu lze odlišit první aktivační signál pro B lymfocyty. Ten představuje vazba nativního (nezpracovaného) antigenu B lymfocytům prostřednictvím receptoru pro antigen BcR. Po vazbě antigenu na struktury BcR dochází k jeho internalizaci a zpracování v nitrobuněčných kompartmentech B lymfocytů. Antigenní fragmenty jsou potom v kontextu II. třídy HLA prezentovány na povrchu B lymfocytů T lymfocytům. T lymfocyty specifické pro antigen takto prezentovaný antigenní materiál rozpoznávají prostřednictvím TcR. Pro účinné rozpoznání je nezbytný vznik vícesignálových molekulových komplexů, tzv. imunologických synapsí na T i B lymfocytech, které B lymfocytům poskytují tzv. druhý signál. Je to zvláště interakce mezi CD4 a CD40L T lymfocytů s molekulami HLA II. třídy CD40 B lymfocytů. Vše se musí uskutečnit v optimálním cytokinovém prostředí, ve kterém dominují cytokiny produkované TH2 T lymfocyty (IL-4). Tyto interakce se podílejí na klonální expanzi B lymfocytů, somatické hypermutaci a izotypovém přepnutí. Zcela nově se ukazuje, že dvousignálový model aktivace B lymfocytů musí být doplněn o třetí signály, které jsou poskytovány B lymfocytům prostřednictvím receptorů TLR. Pouze takto stimulovaný B lymfocyt je schopen úplné klonální expanze, terminální diferenciace vedoucí k tvorbě plazmatických buněk, které produkují imunoglobuliny stejné specifity, jako má BcR vyjádřený na počátku celého procesu. Na konci je také vytvoření dlouhodobé imunologické paměti.

Koncept imunologické paměti je, paradoxně přes intenzivní dlouholetý výzkum, stále otevřen. Jsou ověřovány dvě hypotézy paměťové aktivity B lymfocytárního systému. První považuje za dlouhožijící zralé B lymfocyty, které po opakované antigenní stimulaci vyzrávají do krátce žijících plazmatických buněk. Druhá hypotéza je postavena na faktu, že samotné plazmatické buňky jsou dlouze žijícími elementy. Naivní a paměťové B lymfocyty lze odlišit na základě exprese CD27 a receptorů TLR, které jsou přítomny pouze na paměťových B lymfocytech. Exprese receptorů TLR je na paměťových buňkách a jejich absence na naivních B lymfocytech má zřejmě regulační rozměr. Naznačuje, že paměťové B lymfocyty již nemusí vyžadovat kompletní a dlouhodobou podporu T lymfocytárnímu systému k účinné odpovědi. Lze uzavřít, že podle současného konceptu naplnění I. signálu současně s naplněním II. signálu vede k omezené proliferaci B lymfocytů s časnou indukcí apoptózy. Pouze připojení III. signálu (identifikace nebezpečných vzorů prostřednictvím TLR) vede k účinné proliferaci, terminální diferenciaci, izotypovému přepnutí, somatické hypermutaci a vytvoření dlouhodobé paměti.

zpět na seznam abstrakt